Zeměplocha

Kradmé šachy

Často bývá obhajován názor, že kradmé šachy jsou právě onou prapůvodní formou šachů klasických. Tuto hru se lze naučit za pár hodin, ale na ovládnutí jejích tajů někdy nestačí ani celý život. Kradmé šachy jsou od svého známějšího potomka zcela jiné, co se týče samotného hraní, ačkoliv nám přibývá jen jedna figurka-samozřejmě vrah. Na každé straně vedle věží jsou dva, čelem k sobě a až úplně na kraji. Mají svá pole, na které nesmí vstoupit žádná jiná figurka (jak se říká-vrazi se drží při zdi). Vrazi se mohou pohybovat o jedno pole dopředu, když berou figuru tak i o dvě. A aby nedošlo k nejastnostem, musím vám sdělit, že vrah může vzít KTAROUKOLIV figuru (i svoji) kromě protihráčova vraha, protože se jedná o počestné řemeslo. Mladší hráči, kteří zcela nepochopili pravidla hry a význam vraha, bývají často překvapeni, když se jim vrah najednou objeví uprostřed "nezničitelné" linie. Je ale nemoudré spoléhat na schopnosti vraha, protože se u vás stále může objevit královna a svým elegantním pohybem přes celou šachovnici vám dát mat. Všeobecně uznávaným mistrem Kradmých šachů je lord Havelock Vetinari, který vyhrál Černý pohár ve čtyřletém nepřetžitém hraní.

Zděná

Okem nezkušeného pozorovatele se tato hra může zdát jako kříženec mezi horolezectvím, squashem a záměrným ubližováním si na těle. Tradičně sekoná na zdech vnitřního dora cechu, ale "přetélské" utkání se hrají kdekoliv na zdech cechu, pokud se zeď přispůsobí původním rysům (jako je "Šňůra na prádlo staré matky Pytlovité", "Okenní budka", "Hromady koksu", "Vratká okapová roura", "Místo, kde se rozpadá zdivo" a tak podobně). Hrají proti sobě dvě družstva po třech hráčích s malým korkovým míčem obtočeným pruhy kůže. Pravidla jsou velmi složitá, body se skórují podle toho, jak se míč odráží od zdí a soupeřících hráčů a ve kteroukoliv chvílí smí být jen jeden ze členů níže než dva a půl metru od země. Většina zápasů končí zraněními, pro ty méně šťastné končí navždy.

Pullis Corvorum

Na Svátek pečené duše vhytí cechovní šéfkuchař mladou straku a přilepí ji k lívanci, který posléže přitluče na některé cechovní dveře za přeříkávání: ,,Pullus corvorum invocantibus eum." Chudáček pták je pak utrápen k smrti studenty prvních ročníků. Drobnou cenu, která ale zatím nebyla nikdy získána, vyhraje chlapec, který přijde s alespoň trochu logickým vysvětlením tohoto počínání.

Vítání smrkáčů

Lavice nejblíž hlavnímu oltáři v kapli jsou obsazeny učitelským sborem. Hned za nimi jsou lavice pro prefekty. Starší z nich tam tradičně nechávají malé pytlíčky s mandlemi a hrozinkami pro své nové kolegy. Je to samozřejmě ritualizovaný test; kdokoliv by jedl staré jídlo, válející se jen tak po lavicích, nevydržel by ani jeden školní rok.

Průvod k pahorku

Pro celý cech se rychle stalo tradicí procesí k Pahorku, kde se nováčci posypali špekem, aby měli následující roky ve škole důvtip (patrně mělo jít o slovní hříčku). Později se to stalo obvyklým způsobem, jak získávat prostředky pro cechovní milodary. Každý rok, 12.ledna, vyjdou chlapci ze školy po dvojcíh do ulic Ankh-Morporku. Jeden z nich má hrnek se špekem, druhý kožený pytlík se šňůrkou. Zastavují se a přesvědčují kolemjdoucí, aby přispěli cechu. Když dostanou peníze, je dárce posypán špekem a všichni se cítí trapně.

Den májových kvítků

Na prvního máje, pokud dá představený cechu svolení a pokud je vlhko, mají studenti povoleno vstát brzy a v Hajdově parku natrhat kvetoucí větvičky, se kterými si pak mohou vyzdobit své ložnice. Ale nesmějí si při tom namočit nohy. Za posledních devadesát let se źatím nikdo neobtěžoval to zkoušet.