Věda na Zeměploše II: Koule - úryvek
Ve vzdušném a přitom přeplněném tichu pralesa kráčela na nehlučných nohou magie a lovila magii. Mága bychom mohli neomylně definovat jako velké ego, které nahoře vybíhá do špičky. Proto mágové tak těžko splývají s davem a špatně se mísí s obyčejnými lidmi. K tomu by totiž museli vypadat jako ostatní lidé, a mágové si nepřejí vypadat jako ostatní lidé. Mágové nejsou ostatní lidé. Takže v oněch hustých lesích, plných skvrnitě čárkovaných stínů, nového podrostu a ještě novějších ptačích písní, mágové, kteří měli teoreticky splývat s prostředím, z něj naopak prakticky vyplývali. Rozuměli samozřejmě teorii kamufláže, alespoň tedy všichni do posledního přikyvovali, když jim byla vysvětlována, ale pochopili ji špatně. Vezměte si například tenhle strom. Nízký, s velkými rozložitými kořeny. Byly v něm zajímavé otvory. Listy byly nádherně zelené. Z větví visely chomáče mechu. Zvláště jeden, opravdu dlouhý a hustý, silně připomínal plnovous. To bylo zvláštní, protože suk trčící z kmene nad ním vypadal jako nos. A pak tady byly na dřevě podivné skvrny, které zase připomínaly oči... Ale dohromady to byl nepochybně strom. Přesněji řečeno vypadal mnohem stromovitěji, než obvykle strom vypadá. Vyzařoval dojem výjimečně popraskané kůrovitosti, sálala z něj hluboce zelená listovitost. Holubi a veverky se řadili do fronty, aby se mohli usadit v jeho větvích. Byla tam dokonce sova. V porovnání s tímto ryze lesovitým stromem byly všechny ostatní stromy prostě dlouhá kulatá dřeva s větvemi porostlými listy... ...a ten teď pozvedl jednu větev a vystřelil po jiném stromu. Vzduchem proletěla roztočená oranžová koule a s plesknutím narazila na malý dub. S dubem se něco stalo. Kousky proutků, stínů a kůry, které vytvářely neomylnou podobu starého stromu, se pohnuly a stejně neomylně vytvořily tvář arcikancléře Vzoromila Výsměška, šéfa Neviditelné univerzity (ústavu výjimečné magie), z níž stékala oranžová barva. „Zásah!“ vykřikl děkan tak hlasitě, že mu vyděšená sova spadla z klobouku. Jak se ukázalo, měla sova výjimečné štěstí, protože děkanovi vzápětí srazila klobouk stejně velká modrá koule. „Ták! Teď jsi to koupil, děkane!“ vykřikl prastarý buk kus za ním a bez jakékoliv výrazné změny se změnil v postavu lektora Zaniklých run. Děkan se rychle obrátil a do hrudi ho zasáhla oranžová koule. „Používejte dohodnuté barvy!“ zaječel vzrušený mág. Děkan se zadíval přes mýtinu na zavalitou planou jabloň, která, jak se ukázalo, byla profesor Neurčitě mlhavých studií. „Co? Vždyť já jsem na vaší straně!“ vykřikl. „To není možné, byl jste tak skvělý cíl, pane kolego!“* (* pozn. autora: A v této jediné větě je vlastně výtažek podstaty celého mágstva.) Děkan pozvedl svou hůl a vzápětí kolem něj na všech stranách začaly vybuchovat oranžové a modré koule, které vypálili ostatní ukrytí mágové. Arcikancléř Výsměšek si vytřel barvu z očí. „Tak dobrá, chlapi,“ povzdechl si. „Pro dnešek toho bylo až až. Je čas na čaj, hm?“ V duchu si pomyslel, že je opravdu velmi těžké vysvětlit mágům princip „týmového ducha“. Taková věc prostě nebyla součástí mágského myšlení. Mág snadno pochopil myšlenku, řekněme, boje mágů proti nějaké jiné lidské skupině, ale něco takového, jako je boj mágů proti mágům? Mág proti mágům, to ano, s tím by potíže neměli. Začali jako dvě mužstva, ale jakmile došlo k jakémukoliv střetnutí, zapomněli na to a pálili po všech ostatních mázích bez rozdílu. Jestliže jste byli mágem, měli jste kdesi hluboko v sobě uloženo, že všichni ostatní mágové jsou vaši nepřátelé. Kdyby jejich hole zůstaly odjištěny a ne pečlivě zajištěny – a v tomto směru byl Výsměšek opravdu velmi opatrný, osobně se o tom přesvědčil u každého z kolegů –, byl by této chvíli les už dávno v plamenech. Ale i tak... čerstvý vzduch jim všem dělal dobře. Výsměšek si už po několikáté pomyslel, že univerzita je příliš přeplněná. Tady venku bylo slunce a zpěv ptáků a příjemný, vlahý vánek... ... chladný vánek. Teplota klesala. Výsměšek se podíval na svou hůl. Začínaly se na ní tvořit ledové krystalky. „Udělalo se najednou trochu frišno, co?“ řekl a jeho dech se srážel v chladnoucím vzduchu. A pak se svět změnil. Mrakoplaš, nechvalně známý profesor Krutého a neobvyklého zeměpisu, třídil svou sbírku kamenů. To byl v těchto dnech základ jeho bytí. Když neměl nic jiného na práci, třídil kameny. Jeho předchůdci v této funkci strávili mnoho let tím, že přiváželi a přinášeli malé vzorky krutého nebo neobvyklého zeměpisu a nikdy neměli čas na to, je zařadit. Mrakoplaš to tedy vzal jako svou povinnost. Kromě toho to bylo tak úžasně nudné! Mrakoplaš měl dojem, že nudy na světě není nikdy dost. Mrakoplaš patřil přinejmenším k těm starším členům katedry. Je ovšem jasné, že arcikancléř mu zcela nepokrytě naznačil, že co se Mrakoplašova služebního zařazení týká, je jeho pozice někde mezi červotoči a jejich životním prostředím. Nedostával žádný plat a jeho postavení bylo velmi nejisté. Na druhé straně mu prali zadarmo prádlo, měl své místo u velkého stolu při každém jídle a kbelík uhlí denně. Měl také svou vlastní kancelář, nikdo ho nenavštěvoval a měl přísný zákaz pokoušet se kohokoliv cokoliv naučit. V akademických termínech vyjádřeno, považoval se za velmi šťastného. Dodatečný důvod k jeho štěstí spočíval v tom, že ve skutečnosti dostával sedm kbelíků uhlí a tolik čistého prádla, že měl naškrobené i ponožky. To proto, že si nikdo neuvědomil, že Bluňk, univerzitní nosič uhlí, je tak pyšný, že odmítá číst a přiděluje uhlí podle počtu slov v titulu na dveřích. Proto děkan dostával jeden kbelík. A kvestor jakbysmet. Mrakoplaš dostával sedm kbelíků, protože v něm arcikancléř objevil vhodného adepta pro udělení všech titulů a funkcí, které musely být (na základě prastarých závazků, výjimek, pravidel, rituálů a v jednom případě dokonce kletby) uděleny a obsazeny. Na většině kateder nikdo nevěděl, u všech ďáblů, co by s tím právě oni měli mít společného, a na těch zbylých s tím nechtěli mít nic společného pro případ, že by se to nějak týkalo studentů. Takže je dostal Mrakoplaš. A proto Bluňk každé ráno se stoickým klidem donesl sedm kbelíků uhlí k popraskaným dveřím profesora Krutého a neobvyklého zeměpisu, předsedy Experimentální orientace vnitřního štěstí, předčítače Dynamiky šloudu, učitele Rukodělných prací* (* pozn. autora: Tato funkce vznikla zhruba před 1200 lety jako výsledek děsivé kletby. Pronesl ji tehdejší arcikancléř na smrtelném loži ke svému nástupci, jenž ho měl údajně na svědomí. Ta nenávistná slova prý zněla nějak jako: „Přeju ti, mizero, aby ses musel do smrti živit prací vlastních rukou!“ ), předsedy výboru Veřejného nepochopení magie, profesora Virtuální antropologie a lektora Přibližné přesnosti – který mu obvykle otevřel dveře ve spodkách... tedy on byl ve spodkách, dveře byly ve stěně... a šťastně si uhlí vzal, i když byl horký letní den. Univerzita měla své rozpočty, a když jste nespotřebovali všechno, co vám přidělili, dostali jste příště o to méně. Jestliže to znamenalo, že se musíte celé léto péct proto, aby vám bylo alespoň trochu teplo v zimě, pak to byla opravdu jen malá cena, již jste museli zaplatit za zjednodušený hospodářský rozpočet. Toho dne Mrakoplaš odnosil kbelíky dovnitř a vysypal uhlí na hromadu v rohu místnosti. A pak za ním něco udělalo tunk! Byl to tichý, ale přitom až podivně vtíravý zvuk a ten doprovázel náhlé zjevení pivní láhve. Pivní láhev se zhmotnila z ničeho nic na polici nad Mrakoplašovým stolem, kde až do této chvíle žádná pivní láhev nebyla! Vzal ji z police a začal si ji prohlížet. Až donedávna obsahovala pintu Hlemýžďova Starého výstředníka. Nebylo na ní nic nezemského, až na to, že byla modrá. Viněta měla špatnou barvu a byla v ní řada chybně psaných slov, ale pravda je, že většina z těch chyb byla až dole, v onom malém, menším a téměř nečitelném textu, kde mimo jiné bylo i varování: Pozor, možná obsahuje alkohol!* (* pozn. autora: Lord Vetinari – Patricij, a tedy svrchovaný vládce města, bral správné označení potravin velmi vážně. Naneštěstí v tomto případě požádal o radu mágy Neviditelné univerzity a postavil otázku takto: „Můžete mi s absolutní jistotou potvrdit, když vezmete v úvahu multidimenzionální fázový prostor, metastatistické anomálie a zákon pravděpodobnosti, že některý uměle připravený nápoj neobsahuje absolutně žádný alkohol?“ Po několika dnech museli přiznat, že nemohou. A lord Vetinari odmítl formulaci „Pozor, pravděpodobně obsahuje alkohol!“ jako příliš sugestivní.) Teď v ní byla zpráva. S jistými obtížemi se mu papír podařilo vytáhnout, rozvinout a přečíst. Pak upřel pohled na věc vedle pivní láhve. Byla to skleněná koule, v průměru asi pětatřicet centimetrů, ve které plula menší, načechraná modrobílá koule. Ta menší, to byl svět a prostor v té větší byl mnohokrát větší než koule malá. Svět, a samozřejmě celý vesmír kolem, byl více méně náhodou stvořen mágy Neviditelné univerzity a fakt, že skončil na polici nad stolem v Mrakoplašově malé pracovně, byl přesným měřítkem toho, jaký zájem o svůj výtvor měli po tom, co jejich prvotní nadšení opadlo. Mrakoplaš ten svět, Zemneplochu, občas pozoroval vzděvidem neboli omniskopem. Většinou tam byla doba ledová a byl ještě méně zajímavý než mravenčí farma. Občas koulí zatřásl, aby zjistil, jestli svět nebude zajímavější, ale nezdálo se, že by to mělo nějaký efekt. Teď se znovu podíval na zprávu. Byla výjimečně tajemná. A na univerzitě byl někdo, kdo tady byl právě proto, aby si poradil s věcmi, jako byla tahle.